On My Mind

15:04


Upozornění | Tento článek bude asi velká nuda, za což se omlouvám | Příspěvek nebyl vůbec plánovaný

Mám pocit, že se mi všechno propadá pod nohama. Poslední dobou na sobě cítím, že něco není v pořádku.
Přijdu domů ze školy a nejradši bych se zavřela do pokoje a zůstala tam na pořád.
 Myslela jsem, že na mě přišla nějaká jarní únava, nebo mě ovlivnila změna počasí. Bohužel ne..
Školy mám až nad hlavu. Nikdy mi nevadilo se učit, rozhodně učení nepatří mezi mé nejoblíbenější záliby (!), ale problém s tím, sednout si na dvě hodiny ke škole a učit se, nemám.
Teď se mi škola až hnusí. Vůbec se nechci učit, ve škole nedávám pozor a raději koukám z okna. Ze školy jdu hrozně pomalu. Přemýšlím o sobě a mám na sebe vztek i přesto, že k tomu nemám důvod.
Radosti ve mně moc není, spíše smutku. Nic mě nebaví a nic se mi dělat nechce. Hodně slýchám dotazy Co ti je? Děje se něco?, odpovídám Ne. Lžu. Je mi trapné někoho zásobovat mou nedobrou náladou. Nevím kam dřív. Minimálně jednou týdně mám rehabilitaci, do toho chodím 2x týdně tancovat a písemek mám víc než dost. Ale neučím se. Ostuda
Hlavou mi prolétávají různé myšlenky, některé rychle mizí, některé tam stále zůstávají.

Představa, že by mě tyhle nepříjemné pocity přepadávaly každý rok v tomto období, mě děsí!

Některé myšlenky chci z hlavy dostat, ale moc to nejde. Jednou z nich je střední škola, mám sice dost času, ale už chci být pevně rozhodnutá. V úvahu připadá gymnázium, nebo pedagogické lyceum. 
Vzala jsem si to do hlavy a nemohu to z ní dostat. 

Přijde mi, že vše co udělám, je špatně. 

Naši mě nechávají být, říkají, ať se tím zkusím vypořádat sama, přece jenom, oni s tím nic neudělají.
Nedokážou mě ovlivnit.

Nejsem člověk, který trpí stresem či něčím jiným. Obvykle jsem klidná a jen tak něco mě nerozhodí. Najednou mě přepadl smutek. Nerozesměje mě nic. Ani film, ani mí spolužáci, ani já sama. Nevím co se se mnou děje. Ze dne na den se ze mě stala hromádka neštěstí. Každý den si kladu otázku, kdy už tohle vše skončí? Zatím žádnou výraznou změnu na sobě necítím. Díky blogu jsem byla vždy veselá a z vašich komentářů jsem měla ohromnou radost - teď jsem smutná, mrzutá a ani Vaše dobrá nálada a pozitivní komentáře u mých předešlých příspěvku mi nevykouzlí úsměv na tváři.

Asi potřebuji čas. Čas!

Doufám, že příští článek bude pozitivnější a nebude tak nudný, jako tento!

E.




You Might Also Like

4 Comments

Like us on Facebook

Flickr Images

Subscribe